Klam toho, co zůstalo

„Ty dnešní pohádky nestojí za nic. Proč se už nenatáčí stejně dobré pohádky, jako dřív?“ Něco takového jste možná už slyšeli o Vánocích. V období, kdy se v televizi střetávají „staré osvědčené klasiky“ a nové pohádky.

Podobný pocit jste možná někdy měli při poslechu hitu z osmdesátých let ve srovnání s dnešní populární hudbou. Nebo jste se možná někdy zadívali na mohutnou budovu z osmnáctého století, která stále stojí. „Páni, tehdy dokázali postavit budovy, které opravdu vydrží.“ To je věta, která člověku snadno přijde na mysl.

Všechny tyto situace jsem zažil. Skutečnost je ale jiná. Kvalita průměrné pohádky se nezhoršila. „Staré osvědčené pohádky“ jsou jediné pohádky své doby, které stále nachází řadu diváků. Všechny ostatní smetla historie a dnes je skoro neznáme. Kvalita průměrné písně z osmdesátých let nebyla lepší než dnes. Když dnes někdo řekne, že rád poslouchá osmdesátá léta, většinou tím myslí poslech těch nejznámějších hitů tohoto desetiletí. A z osmnáctého století se dochovalo pouze minimum budov, ty, které vidíme. Tento jev se v psychologii označuje jako klam přeživších. Je to klam toho, co zůstalo.

Tento poznatek mi pomáhá i v osobním rozvoji. V osobním rozvoji nacházíme totiž obrovské množství „osvědčených rad“. Ať už v knihách, článcích nebo videích. Jejich autoři se dělí o rady, které jim v životě pomohly. Uspěli a třeba o tom napsali knihu. Ti, kdo však neuspěli, o tom knihu nenapsali. I když daná rada danému člověku mohla změnit celý život k lepšímu, neznamená to, že by stejná rada takto pomohla i většině lidí. Neznáme totiž srovnání počtu lidí, kteří radu vyzkoušeli a fungovala jim, a těch, kteří ji vyzkoušeli a nefungovala jim.

Četl jsem hodně knih, článků a viděl hodně videí z oblasti osobního rozvoje. A našel v nich mnoho skvělých myšlenek, které mi v životě pomohly. Na druhou stranu si snažím zachovat odstup, zkouším, co mi funguje a co ne. Nepřijímám bezhlavě všechny nové myšlenky. I když svým autorům fungovaly, mně fungovat nemusí. Rád poslouchám hudbu z osmdesátých let. Nedělám to však s pocitem, že by dnes byla hudba horší než tehdy, ale že mám možnost poslechnout si tu nejlepší hudbu své doby. Podobně jako u budov, filmových pohádek a myšlenek z osobního rozvoje, i zde funguje klam toho, co zůstalo.